Hrachovec
Vřídlovec
Historie karlovarské vřídelní soli
Karlovarská vřídelní sůl
Vřídelní sůl je tradičním produktem lázeňského místa Karlovy Vary, k jehož výrobě je s úspěchem využíváno vysokého obsahu tuhých látek rozpuštěných v likvidní fázi karlovarských terem. Účinek karlovarské vřídelní soli na lidský organismus je určován jejím působením na motorickou, sekretolytickou a hormonální aktivitu žaludeční sliznice a střevního traktu. Vřídelní sůl se užívá jako digestivum, choleretikum, hepatoprotektivum, pankreatostimulans, diuretikum a antidiabetikum.
Indikace karlovarské vřídelní soli: choroby jícnu, žaludku a dvanáctníku, choroby střevní (zácpy, průjmy aj.), choroby žlučníku a žlučových cest a stavy po jejich operacích, choroby slinivky břišní, choroby jater, diabetes mellitus, poruchy látkové přeměny tuků, choroby ledvin a močových cest aj.
Historické souvislosti
Produkt z vřídelní vody - vřídelní sůl - byl znám prokazatelně již před r. 1600 (J. z Klausenburku píše v r. 1580 o prášku vysráženém z vřídelní vody, který se užíval k zásypu ran u koní a k bělení jejich zubů; Reudenius, Observationes Carolinae; 1611 uvádí pokusy se solí v r. 1604). První lékařské aplikace soli jsou připisovány Johannovi Stephanovi Strobelbergerovi (1593 – 1630), který v letech 1619 - 1629 působil jako císařský lázeňský medikus v Karlových Varech. Požívání soli podporovalo projímavý účinek minerální vody, sůl byla zřejmě získávána odpařováním z termální vody (Georg Pecher – Becher v lékárně „U bílého orla?). Od 17. stol. byly vyráběny a prodávány i jiné soli (např. epsomská, MgSO4).
V r. 1708 J. Gottfried Berger publikoval možnost vyrábět z vody karlovarského Vřídla dostatečné množství soli. V r. 1718 si varští radní vymohli vydání císařského dekretu zakazujícího vývoz vřídelní vody a výrobu vřídelní soli bez výslovného povolení české dvorní kanceláře. Výroba (lékárenská) tedy v jistém množství pokračovala.
Teprve r. 1732 však počíná etapa skutečného využívání soli jako léčivého přípravku. V tomto roce lékař Nicolaus Borries (na popud svého učitele - významného profesora lékařství Friedricha Hoffmanna z Halle) naučil Bernharda Richtera (zřejmě též lékaře, jakkoliv se o něm mluví jako o barvíři; ústní sdělení J. Boříková, 2011) postupu přípravy soli z termální vody. Richter tentýž rok obdržel císařské privilegium od Karla VI., pobývajícího toho roku v Karlových Varech, opravňující jej k výrobě a prodeji soli, opět na přímluvu prof. Hofmanna. Richter získával sůl (Sal medicinale Carolinarum Hoffmanns) několikacyklovým odpařováním vody na železných kotlích nad ohněm (používal přitom běžné dřevo), filtrací a následnou krystalizací. Takto připravená sůl byla bohužel charakteristická proměnlivým zastoupením sulfátů a karbonátů v konečném produktu (Sipöcz, 1895). Odbytu soli velmi významně prospělo pojednání o možnsoti nahrazení vřídelní vody roztokem z vyrobené soli, zveřejněné prof. Hoffmannem v r. 1734, takže výrobce mohl zřídit svou prodejnu i v Lipsku.
Obavy karlovarských radních z úbytku návštěvníků způsobeného údajně používáním soli v cizích zemích vedly k žalobě proti veřejnému obchodování se solí, podané na královské místodržitelství v Praze. Profesor lékařství na pražské lékařské fakultě Jacob Schmidt tehdy ve své disertaci popřel možné pozitivní účinky soli rozpuštěné ve vodě a B. Richter pro překážky kladené výrobě soli své podnikání vzdal. Sůl byla nadále připravována pouze městským lékárníkem, který byl povinen prodávat sůl v malém množství pouze lázeňským hostům na lékařský předpis.
Proměnlivé složení soli (Springsfeld, 1749) přimělo dr. Davida Bechera k vypracování přesného postupu výroby soli, využívající opakovaný proces krystalizace a následného rozpouštění v prosté vodě. V r. 1764 Becher nahradil dosud využívaný zdroj tepla nutného pro odpařování minerální vody (ohniště) za vlastní teplo vřídelní vody, čímž proces koncentrace vody vedoucí ke krystalizaci soli výrazně zlevnil.
Dvorní dekret z r. 1764 povoluje výrobu soli dle Becherovy metody. Výnosy z výroby byly zpoloviny určeny ke snížení daňové povinnosti obyvatel a z poloviny ke zkrášlení města; 100 florinů bylo hrazeno jako náhrada škody karlovarským lékárníkům (až do r. 1847).
Odpařovací kotle byly osazovány na otvory v desce, překrývající velkou průtočnou nádrž s termální vodou. Její umístění v těsné blízkosti jímacích otvorů Vřídla je patrné z mědirytin v Becherově pojednání o Karlových Varech (již v prvním vydání knihy v r. 1771). Stálý průtok termy (ze 4 z tehdejších 5 jímacích zařízení Vřídla) nádrží zajišťoval „výrobní“ teplotu přes 70°C. Měděné, zevnitř pocínované kotle o objemu 12 l byly denně naplňovány vřídelní vodou. Po 24 hodinách se odpařilo cca 80% vody, zbývající solanka se shromažďovala ve sběrném kotli, ostatní kotle byly znovu naplněny termou. Shromážděná solanka byla po třech dnech odstavena na chladné místo a zde po cca 24 hodinách byly sbírány krystalky soli. Ty byly opakovaně rozpouštěny v prosté vodě a rekrystalizovány.
V roce zahájení výroby jich bylo osazeno 18 kusů, jejichž prostřednictvím vyráběl Becher cca 150 kg soli ročně (možná již s 22 kotly). V červnu r. 1767 byly kotle s ohledem na překážky kladené městskou radou, motivovanou stále stejnými obavami o snížení počtu návštěvníků města, odstraněny a výroba byla obnovena až po vydání dalšího dvorního dekretu v březnu r. 1769. V r. 1788 byl počet osazených kotlů zvýšen na 42 kusů (výroba činila 250 kg.rok-1), v r. 1812 na 55 kusů a později, v r. 1818 na 69 kusů. V roce 1834 navrhli profesoři chemie z Prahy pp. Pleischl a Steinmann z důvodů navýšení kapacity odpařování nahrazení měděných kotlů čtverhrannými železnými vanami s vyšší úrovní hladiny vody, návrh nebyl (především z důvodů změn chemického složení konečného výrobku) místodržitelstvím přijat, naopak dvorním dekretem došlo k omezení výroby na mimosezónní měsíce (říjen až duben). V r. 1836 bylo proto vedle 69 měděných kotlů využíváno též 25 plechových van ze silného železa, jež byly později doplňovány o litinové vany. Výroba přesáhla v r. 1843, v němž byl zrušen zákaz vývozu vřídelní vody, 560 kg soli. V r. 1849 bylo osazeno vedle 41 železných van též 196 cínových odpařovacích kotlů.
Podotýkám, že technologií dr. Bechera byla možné vyrábět sůl téměř výhradně v podobě Glauberovy soli, tedy Na2SO4 . 10 H2O. Ostatní soli jako NaCl či Na2CO3 byly ve výrobku zastoupeny pouze v malém množství. Becher ovšem svou solí nehodlal nahrazovat vřídelní vodu, využíval purgačních vlastností Glauberovy soli.
V r. 1840 bylo navzdory značnému navýšení objemu výroby u Vřídla i změnám ve vlastním výrobním procesu instalováno odpařovací zařízení na výrobu soli i u dnešního pramene knížete Václava. Sůl byla plněna do plechových krabic po 10 librách.
V r. 1853 lékárník Göttl navrhl především z ekonomických důvodů vynechat v Becherově postupu proces rekrystalizace, jeho analýza konečného produktu (podobně pak analýza Ragskyho z r. 1862) svědčí již o vyšším zastoupení Na2CO3 i NaCl.
V r. 1867 získal právo monopolní výroby a vývozu Jindřich Mattoni; zpočátku vyráběl přes 3 000 kg soli ročně. U Vřídla tehdy stálo již 720 odpařovacích kotlů, rozměr odpařovací plochy tedy činil 48,6 m2. V r. 1868 byla proto u soutoku Teplé a Ohře vystavěna provizorní solivárna, zásobovaná vřídelní vodou v sudech; v r. 1878 pak byla (i z důvodů stavby nové kolonády) uvedena do provozu nová solivárna, do níž již byla voda vedena železným potrubím o délce 1600 m. Odpařovací zařízení s kapacitou 50 tun ročně (využívající páry) navrhl dr. A. Frank z Charlottenburgu. Před I. světovou válkou zde bylo vyráběno až 88,5 tuny soli ročně.
Potíže byly spojeny s rozpouštěním krystalů soli (při teplotách vyšších než 31°C je dáno fyzikálními vlastnostmi krystalů soli bohatých na vlastní krystalickou vodu). Začala se tedy využívat metoda rekrystalizace a snížení obsahu Na2CO3 v konečném výrobku. Prof. E. Ludwig (dvorní rada, profesor lékařské chemie na Universitě ve Vídni) tehdy ověřil, že výrobek je prakticky pouze Glauberovou solí. V r. 1880 zasedla znalecká komise, která se zabývala složením vřídelní soli. Doporučila výrobu krystalické soli (se složením odpovídajícím Ragskyho analýze z r 1862) a dále na žádost řady lékařů doporučila výrobu soli se složením odpovídajícím složení vřídelní vody.
Nový produkt - sůl v práškové formě - byl od r. 1882 dle návrhu prof. Ludwiga získáván povařením vřídelní vody (přivedena potrubím měla teplotu 54°C), filtrací (desintrací – zbavením CaCO3 a MgCO3, resp. FeO(OH), odpařením filtrátu vedoucím k vytvoření vysoce koncentrovaného roztoku soli a následným sycením oxidem uhličitým z vřídelních pramenů. Solný roztok byl k dosycení vystaven ve skleněných boxech umístěných ve vedlejší hale Vřídelní kolonády. Přívod CO2 byl zajištěn zvláštním zařízením pod podlahou kolonády přímo z vřídelních vrtů. Prosycený roztok byl odvezen do solivárny k dosušení (při teplotě < 70°C ve vakuové rozprašovací sušárně), mletí a balení do lahví. Později bylo nepříliš pohodlné sycení CO2 ve Vřídelní kolonádě nahrazeno sycením přímo v solivárně, kam byl zřídelní plyn přiveden samostatným potrubím. Několikahodinové sycení soli zde bylo prováděno sytičem v podobě hlinikového válce s přívodem a odvodem plynu (spotřeba cca 16 kg CO2 na 100 kg soli). Délka výrobního cyklu činila cca 4 dny.
Složení vřídelní soli v práškové formě bylo definováno poměry hlavních solí Na2SO4 : NaCl = cca 2,3 až 2,6 a Na2SO4 : NaHCO3 = 1.15 až 1,26. Tato forma soli obsahovala s výjimkou kyseliny metakřemičité a karbonáty manganu, železa a hořčíku všechny hlavní složky, jaké obsahovala vřídelní voda jak ve stejných poměrech, tak kvantitativně. Díky tomuto produktu bylo možné sůl využívat jako léčebný prostředek rovnocenný vřídelní vodě. Důraz byl kladen na kvalitu produkce, městská solivárna zahrnovala též laboratoř (zřízena v r. 1881, významně rozšířena v r. 1892).
Druhý z výrobků - sůl v krystalické formě – byl vyráběn procesy krystalizace a rekrystalizace (rafinace), filtrace, mletí (do velikosti malého hrášku) a sušení. Jeho složení bylo definováno zejména optimálním poměrem Na2SO4 : Na2CO3 = 6,28 (tzn. podíl 5 – 6% Na2CO3) a přítomností krystalické vody. Teprve po ověření kvality byla sůl balena. Je nutné dodat, že např. analýzy výrobků (z Berlína a Magdeburku) v r. 1899 prokázaly značný rozptyl hodnot podílu Na2CO3 od 0,5 do 6 %.
Připomínám zde jména významných ředitelů městské solivárny – dr. Ludwiga Sipöcze a dr.Ing. Hugo Langa.
Vřídelní sůl se za první republiky prodávala pod těmito obchodními značkami: "karlovarská vřídelní sůl", "karlovarská sůl", "Karlsbader Salz", "Karlsbader Sprudelsalz, "Karlsbader Heilquellen", "Sal carolinum", "Sal carolinarum", "Sal thermarum carolinum", "Sal thermarum carolinense", "Sal carolinense", "Sal thermarum carolinarum". Produkce ve dvacátých letech 20. století činila ca 20 t.rok-1, ve 30. letech se zvýšila na cca 60 t.rok-1, prodej však nedosahoval předválečné úrovně.
Produkce soli pokračovala i za změněných politických podmínek po II. světové válce a zejména patentovaný postup O. Čuchala a J. Šulce (1960) spočívající ve výrazném urychlení výroby soli (karbonizací zahuštěné vody pod tlakem 8 – 12 barů a přidáváním původně oddělených nerozpustných usazenin), přispěl k dalšímu zvýšení produkce (1946 30 tun, 1952 74 tun, 1973 170 tun).
Stále stoupající poptávka (tehdy především ze zemí SSSR) vedla v r. 1974 k otevření tehdy moderní solivárny provozované Západočeskými zřídly, n.p. Výroba soli v r. 1979 činila přes 180 tun a přesahovala po r. 1984 i 200 t ročně, původně při stavbě nové solivárny plánovaných 300 tun však nebylo nikdy dosaženo. V r. 1992 byla energeticky a obslužně velmi náročná výroba v souvislosti mj. s privatizací podniku a rozpadem tradičních trhů ukončena a s ohledem na nedostatečnou konzervaci technologického vybavení již nebyla obnovena. Tehdejší výrobní proces zahrnoval předúpravu vstupní minerální vody rozstřikováním (probíhala oxidace Fe a odstranění nečistot, resp. počátečních stadií zřídelní sedimentace), odstraněním iontů Ca a Mg a odstraněním SiO2, z vakuového odpařování, prosycování přírodním CO2 (stláčení plynu zde fungovalo již od r. 1923) a průchodem sprejovou sušičkou (o teplotě 250°C).
Karlovarská vřídelní sůl byla tehdy platnou podnikovou normou Ministerstva zdravotnictví, Ústřední správou lázní a zřídel vydanou v r. 1965, definována jako bílý, jemně zrnitý prášek, bez pachu, chuti hořkoslané, mírně hygroskopický, snadno rozpustný ve vodě za vzniku slabě opalizujícího roztoku.
V r. 1996 zahájila Správa PLZaK K. Vary laboratorní zkoušky nových technologii potenciální výroby vřídelní soli v suterénu Vřídelní kolonády, jejich těžiště spočívalo ve využití metod elektrodialýzy a membránových procesů. V r. 1998 byla výroba soli (společností Vřídelní sůl s.r.o.) obnovena a po vyřešení technologických potíží pokračovala až do r. 2002. Od tohoto roku výroba v Karlových Varech neprobíhá a trh byl a stále je zásobován jednak ze zbytkových zásob soli vyrobené v tomto časovém úseku, jednak umělými napodobeninami vyráběnými především v SRN (Boeblingen - Sprudelsalz, SALubrium CAROLinae® - Karlsbader Sprudelsalz, S. Carolinum factitium v býv. NDR, S. Carolinum purgans aj.).
Teprve na sklonku r. 2011 se rozběhla výroba v nově vystavěné solivárně společnosti Vřídelní sůl, s.r.o., a na první měsíce r. 2012 je připravována druhá výrobna společnosti OKSS, shodou okolností rovněž umístěná v Karlových Varech – Staré Roli.
Karlovy Vary, 06.01. 2012, RNDr. Tomáš Vylita, Ph.D.
|
